L.A. Noire

Autor: Martin Malý 03. 01. 2012 ADD COMMENTS Zkrácený odkaz

Mám rád detektivky od McBaina. I Chandlera si s chutí přečtu. Sem tam i některou Agátu Christie, ale jinak moc ne. Totiž – aby mě zaujala detektivka, tak musí mít charisma, musí mít něco navíc, nějakou jiskru. Nenašel jsem ji třeba ve Francisovi, ani u Ellery Queena, ani u Rexe Stouta. A nenašel jsem ji snad v žádné filmové detektivce, s výjimkou Marlowa… A co herní detektivka? L.A. Noire vypadá jako detektivka a vypadá pochmurně, to by mohla být sázka na jistotu…

(Že ještě odbočuju: U Chandlera si nejsem jist, jak moc se na prožitku z četby podílel sám autor a nakolik mu pomohl geniální Jungwirthův překlad.)

Ale teď už do L.A. Před hraním L.A. Noire jsem nehrál od Rockstaru nic. Nebo, lépe řečeno: Nic jsem nedohrál. GTA jsem hrál asi hodinu, ale nebavilo mě. Red Dead dtto. Ale znáte to, je to jak s Applem: “Něco na tom přeci musí být, když to všichni tak chválí a jsou z toho odvaření!” (Že teda zase odbočuju k té filmové paralele: když jsem hrál Mafii, připadal jsem si stejně jako v kině na premiéře Mazaného Filipa.)

Tak jsem koupil L.A. Noire. Spustil jsem, nainstaloval updaty a ponořil se do zážitku, co se přede mnou otevřel. Velmi pěkné prostředí, slušná grafika, tutoriálová mise snesitelná, ovládání pochopitelné, zkrátka šlo mi to velmi dobře a během chvíle jsem povýšil do hodnosti vyšetřovatele oddělení vražd.

Musím upřímně říct, že hra pro mne od prvních kapitol stále houstla a houstla, atmosféra se dala krájet, a při vyšetřování prvních vražd byla tíseň hmatatelná. Připadal jsem si jak na 87. okrsku, jestli mi rozumíte.

Ale pak se to nějak zvrtlo… Totiž, rozumějte mi:

*** SPOILER ALERT ***

Nemám rád detektivky, kde se na konci zjeví Vyšší moc a prohlásí, že policisti musí dát ruce pryč, protože pachatel je kámoš s politikem / politikův bratr / policejní informátor… A tohle překvapení zažijete ve hře několikrát.

*** SPOILER ALERT ***

Na konci vyšetřování vražd se celá hra jakoby zarazila, přešlápla a ztratila tempo. Od té chvíle jsem měl intenzivní pocit, že hra přestala být interaktivní detektivkou. Najednou to byl “příběh z policejního prostředí” a hra začala vyprávět tuctové cosi… O špinavostech v lokální politice a propojení s mafií, úplatných policajtech a podvodech. Už to nebylo ono.

Jen na chvíli se vykřesal náznak atmosféry při vyšetřování případu spáleného domu. Tam jsem měl zas ten “McBainovský” pocit. Ale ne na dlouho. V další kapitole to zase stálo za pytel, a pak až do konce hry. Ale mohu si za to sám – čekal jsem pořád ten silný zážitek jako z vražd, ale on nepřicházel, a pak to celé nějak vyšumělo.

Tolik asi k příběhu. Dobrý byl, ale kdyby skončil v půlce, byl by mnohem lepší.

A co vedlejší nepovinné mise?

Já vám ani nepovím, jestli tam nějaké byly. Teda – byly. Ve hře jezdíte a chodíte po velkém prostoru, kde se pořád něco děje kousek od místa, kde právě jste. Někdo přepadne babku, někdo ukradne flašku vína na benzínce, někdo nezaplatí v tramvaji. Vy přijedete, jak velký policejní komisař vyskočíte, přestupníka doženete a hurá, získali jste bod zkušeností. Smutné je, že vám je na prd. Hru dohrajete bez nich.

Hra samotná vás moc nepobízí, abyste hráli nepovinné mise. Odměna je pramalá. Na druhou stranu vás žene příběhem o sto šest. Vážně. Tak moc vás žene příběhem, že když nezvládnete nějakou mezihru, jako je přestřelka nebo honička autem, několikrát po sobě, tak vám hra nabídne možnost mezihru přeskočit, jako by se stalo… Co tedy vlastně děláte?

Hrajete jednotlivé kapitoly. V každé kapitole vás čeká úvodní briefing, pak jedete na místo činu, obhlídnete ho a hledáte stopy. Pamatujete, jak jste v některých adventurách jezdili kurzorem zuřivě po obrazovce a hledali, kde se změní ukazatel, a pak jste fakt našli v růžku pod stolem vykukovat vizitku (2×1 pixel)…? Tak občas je hledání stop podobné, jen ne tak frustrující. Když máte stopy nalezené, jedete jinam – hra vám napoví kam. Hra vám to přímo řekne: Vidíš tuhle stopu? Musíš jet tam a tam!

Po cestě možná odbočíte a vyřešíte si nějaký vedlejší úkol. Ale spíš ne. Brzy zjistíte, že jsou stejně tak nějak divně skriptované… Spíš dojedete na místo, zas ho prozkoumáte, najdete důkazy, dojedete na třetí místo, zajistíte důkazy a vyslechnete pár lidí. Budete jim klást otázky, oni něco odpoví, a vy odpověď přijmete, budete pochybovat, nebo je obviníte ze lži. Když chcete obvinit ze lži, musíte mít nějaký důkaz, předem sebraný. Jak poznáte, jestli pochybovat nebo věřit? No, to bylo jedno z hlavních lákadel – prý podle toho, jak vyšetřovaný odpovídá, jak se u toho tváří, jak gestikuluje… Asi jsem špatný 3D psycholog, ale poznal jsem leda kulové. Připadalo mi, že se všichni tvářili, jako by snědli prošlého salámistu a zapili to sojovkou: buď měli zaťaté zuby (drželi to…), nebo vzrušeně gestikulovali (už to dlouho neudrží…), anebo se tvářili odevzdaně (neudrželi…) Jenže bez zjevné korelace s tím, jestli lžou nebo ne.

Na druhou stranu za zbabraný výslech nedostanete žádnou ťafku. Prostě si ho dáte znovu. Nebojte se, hra vám nedovolí zatknout špatného člověka a obvinit ho bez důkazů. Vždycky obviníte toho správného a vždycky najdete ty správné důkazy. Navíc vždy najdete přesně a pouze ty, co potřebujete do dané kapitoly. A ačkoli spolu jednotlivé případy souvisí a jsou spojeny nejen osobou, ale i místem, časem a třeba i podezřelými, tak se nikdy nestane, že byste v jedné kapitole našli předmět doličný, který byste překvapivě vytáhli o pět kapitol později. (“Prohrál jsi, Nováku! Máš smůlu! Nepočítal jsi s umělým chrupem řidičky trolejbusu!”)

Ve hře snad ani nemůžete zemřít. Stejně jako můžete přeskočit mezihry, tak stejně tak rozdýcháte zásah projektilem, a stejně tak máte vždy dost munice. Když se náhodou stane, že se neuzdravíte ani když se opřete o zeď, tak se vrátíte v ději o malý kousek zpátky a dáte si to znovu. Však vy to zvládnete. Nebo ne, who cares? Stejně se jede dál.

Mrzuté je, že vám to po čase dojde. Dojde vám, že je vlastně jedno, co děláte, protože nakonec stejně zazvoníte na správný zvonek. Dojde vám, že hrajete hru s otevřeným světem, který je vám na pytel, protože se v něm stejně nic zajímavého neděje. Nestane se vám, že byste se na několik hodin zasekli v nepovinných úkolech. Nakonec si připadáte, jako když sledujete detektivní seriál, ovladačem ovládáte detektiva na obrazovce a snažíte se udělat, co vám scénáristi předepsali.

Ne že by ten seriál byl špatný, ale je to jak HIMYM: První třiapůl sezóny skvělé, a pak zjistili, že musí natočit dalších pět sezón, tak děj začíná řídnout a vy na to koukáte a říkáte si: proč já to vlastně pořád ještě sleduju?

Přesně to je L.A. Noire. Získá si vás charismatickým zpracováním a hutným příběhem, a vy v půlce zjistíte, že vás krmí nastavovanou kaší. A tak bagrujete nevábnou hmotu a doufáte, že narazíte někde na pikantní kousky jako byly na začátku. A když to celé zdlábnete, tak si řeknete: No, taky to mohl být rýžový nákyp s malinovým jogurtem od Jirky Babicy.

Shrnutí

PlusyAtmosféra (aspoň na začátku); grafika a zpracování exteriérů
MínusyPříběh řídne a řídne, ale nepovinné úkoly jsou nudné, a tak ho dohrajete; ono vám ani nic moc nezbývá
VerdiktHodně rozporuplná hra. Ale někdo si ji může moc pěkně užít, pokud má pro tenhle typ her slabost.
Hodnocení
72%

Staré dobré hry na GOG.com