Jsou hry, které prostě nedohrajete…

Tak určitě, nedohrál jsem spoustu her. Některé proto, že jsem je zkrátka nedal, neměl jsem tu trpělivost (třeba Duke Nukem 3D), některé jsem rozehrál a už jsem se k nim nevrátil, protože jsem třeba neměl čas nebo přišly jiné povinnosti a nové hry (to je případ Bioshocku 2), no a některé proto, že mě přestaly bavit.

Do té poslední kategorie, které se chci věnovat, spadají hry, které měly pro mne nevyváženou hratelnost. Třeba druhý Stalker. Ten mě začal nudit a prudit – člověk běhá od čerta k ďáblu a nemá to nijaký progres. V poslední době to byla trojice Crysis 2, Zaklínač 2 a ACIII.

Crysis 2 (Photo credit: Dekuwa)

Crysis 2

První Crysis byl úžasný / mizerný / úžasný (pamětníci vědí, co tím mám na mysli). Druhý sliboval úchvatné scenérie (dostavily se) a nezmiňoval podivné bugy (co se taky dostavily). Nakonec jsem se probojoval do místa, kde jsem na několik dní vykysnul a zaboha jsem se nedostal dál. Znáte to. A nakonec jsem to nějak zvládnul, prošel jsem – a dostal jsem se do místa, kde jsem vykysnul. Znovu. Frustration overload, game over – jsem kažuál, ne hardcore pařan, takže tohle je pro mne konečná.

Crysis 2 se odehrává ve městě, ale je tak “tunelový”, až vás z toho zabolí ve spáncích. Ulice jsou plné neoběhnutelných překážek a vy musíte zrovna tudy, ne jinudy, takže ty spousty úžasných míst vidíte jen zdálky, což naštve, anebo je máte na dosah ruky a nemůžete k nim, což naštve ještě víc.

The Witcher 2: Assassins of Kings (Photo credit: Wikipedia)

Zaklínač 2

Tak jsem se na něj těšil, Václave, tak moc! Jednička mě uchvátila, tak jsem se těšil na dvojku, a byl jsem jí nenadšen. Stala se stejná věc jako u Crysis 2. Zaklínači 2 bych odpustil nepříjemné herní rozhraní (na PC) i změnu soubojového systému. Odpustil bych mu leccos. I ovládání, které mi přišlo nepřesné. I aktualizace, co se nedařily. Ale když jsem se dostal kamsi do krypty, kde jsem zatuhnul na dvou tuhých bojovnících, musel jsem si dát pauzu. Na bambiliontý pokus jsem je překonal, vlezl jsem o jedno sklepení hlouběji, a koho tam nevidím – tři tuhé bojovníky! Nakonec jsem i ty nějak překonal, ale hra mě už nechytla. Možná jí dám ještě šanci…

Assassin’s Creed III – Boston (Photo credit: Community Mag)

Assassin’s Creed III

Co vám budu povídat…

Z celé série je jednoznačně nejlepší renesanční trilogie (a v jejím rámci prostřední Brotherhood).

V ACIII se ocitáte v Americe, když se válčí o nezávislost. Úvod je patetický jako materiály Ligy Pro Život, samé Velké Věci, Významné Světodějné Události, kape mi z toho zelená propaganda a čpí korektnost. Pak se dostanete do hry a prvních pět či kolik epizod je tutoriál. Hrajete dvě, tři hodiny, a furt je to tutoriál! A v něm jedna cutscéna za druhou. Nekecám, jsou tam třeba tři za sebou! Pak tedy plníte nějaké úkoly, trénujete se, a pak je zase jedna nepřeskočitelná cutscéna, dvě na přeskočení, jedna nepřeskočitelná, pak skončí kapitola, je další nepřeskočitelná cutscéna… áááááá!!!

Je to jako historický seriál, kterému se udělala hra. Svojí roztahaností, kdy cestujete po mapě jako zběsilí, připomíná trochu ACII, nesympatičností prostředí první AC. Hlavní hrdina, to je kapitola sama pro sebe, a na rovinu říkám, že Ezio se svými kamarády byl mnohem zajímavější než tenhleten-jak-se-sakra-jmenuje i s Benjaminem Franklinem.

Čímž neříkám, že ACIII je vyloženě špatná hra! Je tam zase pár zajímavých prvků, třeba minihry v podobě souboje lodí jsou fajn, ale za sebe bych klidně oželel pasáže v divočině. U šplhání na stromy si nejsem úplně jistý, jestli se mi líbí nebo jestli mě štvou, ale obcházení půl mapy kvůli průrvě mezi skalami je fakticky opich.

Úkoly jsou zajímavé a pestré, proti tomu nemůžu říct křivého slova, ovládá se to furt stejně, ale něco tam musí být, protože mi tu hra už měsíc leží, a já se jí ani nedotknul.

Zítra, slibuju, zítra se na ni podívám…