Dragon Age: Origins

Autor: Martin Malý 10. 11. 2009 32 COMMENTS Zkrácený odkaz

Nejsem náruživý hráč počítačových her. Na hraní nemám totiž moc času. Zato jsem náročný hráč: Chci, aby mě hra zaujala a dokázala vtáhnout do děje tak, aby hraní nebylo ztrátou času.

Na úvod bych snad měl předeslat, že do Top Ten svých oblíbených her počítám Civilizaci, Transport Tycoon, některé kousky z C&C, Oblivion, Half-Life 2, první půlku Crysis, Fallout 3 a Dragon Age.

Tak, a je to venku.

Nejprve stručný úvod: Nejsem pařan. Hra je pro mne odpočinek a zábava, nikoli posedlost. Ze seznamu je vidět, že mám rád hlavně strategie a FPS, prvky RPG mi nevadí, i když jsem nikdy nebyl náruživým hráčem RPG a dungeonů. Asi mi vadí ta fantasy veteš v nich. (Na vysvětlenou: Z kraje 90. let jsem si prošel obdobím Dračího doupěte a Tolkiena a spol., takže jsem se nasytil tak akorát, aby mi nebylo nevolno. Nevolno se mi udělalo až z Pratchetta a pak z té neuvěřitelné inflace fantasy. Deset let mi pak trvalo, než jsem mohl číst slovo “hraničář” či “trpasličí kovář”, aniž bych si ublinknul.)

To jen na okraj, aby bylo jasno: Nerozumím RPG hrám, nechápu co znamená, když se řekne “klasický způsob levelování” (nehrál jsem tu klasiku) a nedokážu srovnat jednu hru s dalšími pěti stejného žánru. Nejsem totiž pařan, hraju jen hry, co mě baví.

Letos na podzim se poměrně urodilo a vypadalo to, že bych mohl mít za dlouhých zimních večerů co hrát.  Hnedle dva tituly byly slibné, totiž Risen a Borderlands.

Risen jsem nainstaloval, spustil, chvíli hrál a byl zabit. Reload, chvíle hraní, smrt. Reload, chvíle hraní, smrt. Snížil jsem úroveň, chvíli hrál – a nic. Jak říkají Slováci: “Neberie mi!“Dal jsem mu asi pět hodin, což je čas, za jaký mě hra musí chytit pod krkem a nepustit – nebo otrávit. Risen otrávil. Nesedl mi do ruky, měl jsem pocit, že je mi příběh cizí a že hraju hru – což je pro mne nepříjemné. Nedokázal jsem vstoupit dovnitř, jako bych byl za sklem a hýbal figurkama. Špatné, špatné…

Borderlands mě překvapily neobvyklou grafikou a příjemným postapokalyptickým prostředím. Hrát se to dalo, ale člověk (tedy: já) vzpomínal na Stalkera a Fallout 3 a říkal si, že tomu cosi málo chybí.

No a do toho přišla nabídka: Nechcete si zkusit Dragon Age? Nejdřív jsem byl trochu skeptický – to bude nějaké RPG, hrr na draka, trpaslíci s palicí, elfové s lukem, hraničáři budou pobíhat po, ehm, hranicích, a já budu někde sbírat manu, slávu a hanu… Ale že prý ne, že to bude prý fakt dobré, takříkajíc legen… wait for it…

A než se dočkáme, tak: Jaký je Dragon Age: Origins (či česky “: Prameny“)?

(Spoiler alert!)

Jo a upozornění: Následující text neobsahuje návod, ani tipy, ani triky, ani fundovaný rozbor děje – je to jen subjektivní dojem ze hry. Podrobné informace o hraní najdete spíš u Dana: DAO@pooh.cz či na českých stránkách Dragon Age)

Z toho, co jsem hrál, je nejpodobnější (logicky) Oblivionu. Lehce fantasy děj, boj proti démonům – ale kupodivu mě tyhle prvky neiritovaly, stejně jako v Oblivionu. DA mě po prvních dvou hodinách vtáhl do děje a nenásilně provedl uživatelským rozhraním, aniž by mě otrávil složitým spleteným příběhem, plným fantasy-like jmen a rodokmenů králů. K čemuž jistě nemalou měrou přispělo to, že jsem hru hrál v češtině. Sice mi poněkud neseděly tituly jako “Arl Eamon” či “bann” (nemá to být Bán?) nebo “teyrn” – ale budiž, trochu té fantasy omáčky a severských slov člověk vydrží. (Dan Dočekal se sice ušklíbá, ale já jsem si hru s českými titulky a českým rozhraním opravdu užil mnohem víc, než kdybych musel tyhle slova hledat ve slovníku – přeci jen tu “fantasy ingliš” nemám zažitou.)

Příjemné bylo zjištění, že se i v DA vedou dialogy, a to celkem košaté, že je možné postavu “prokecat”, a že leckdy dialog ovlivní další směřování hry. K tomu směřování: hra má několik různých začátků podle vaší postavy – coby mág začínáte jinde než jako válečník, a teprve po úvodní epizodě, která mi trvala asi hodinu, se cesty děje zauzlí tak, že se ocitnete v táboře Šedých strážců. Od té chvíle je děj poněkud lineární, až do chvíle, než se dostanete do otevřeného světa.

Naprosto perfektní je, že po světě nechodíte sami, ale doprovází vás družina. Po pravdě řečeno úplně nejlepší na ní je, že to nejsou živí lidé, co sedí kdesi u internetu, ale poměrně slušně naprogramované osoby, které vám pomohou v boji. Většinou tedy. Můžete jim nastavit taktiku, které se mají držet (útočná, obranná, obezřetná, …), a můžete i detailně nastavit reakce na určité události (Když klesne energie pod 50, tak…; Když má nepřítel míň než 20% života, tak…) Členové družiny se pokynů většinou drží, ale stane se, že se někdo občas utrhne a chová se jako trotl… Naštěstí se mi to stalo asi jen třikrát.Navíc se lze v boji přepnout na kteréhokoli člena skupiny a hrát za něj, takže lze i zešílevšího přivést k rozumu.

 

Jak ve hře postupujete, potkáváte další a další jedince, které můžete, podle okolností, přemluvit, aby se k vám přidali. Stanou se pak členem vaší skupiny. Skupina má na blíže nespecifikovaném místě tábor (myslím že si ho tahá s sebou od města k městu, ale jistý si nejsem), kde odpočívá po boji a kde na vás čekají ty postavy, které s sebou do boje zrovna neberete (úkol se mohou vydat plnit vždy jen čtyři postavy, tedy vy a tři další).

Členové skupiny nejsou nějací tupohlaví followeři… ech, následovníci, jako třeba v Oblivionu nebo ve Falloutu: Následovali vás, a v tuhém boji padli. Přišli jiní. Spoluhráči (říkejme jim tak, i když to je jen naskriptovaná pakáž) projevují vlastní osobnost a rozdílné charaktery (napadá mě, že znám recenzenty, co by napsali, že “charaktery mají různé vlastnosti”, a dokonce si dovedu představit recenzi, v níž bude napsáno “charaktery mají rozdílné charaktery”, aniž by to autorům bylo blbé…). Každý z nich má nějaký příběh, nějakou historii a během hry se vyvíjí. Tím nemyslím jen klasické “levelování”, to je samozřejmé… Vyvíjí se i jejich příběh, jejich povaha a jejich postoje k vám. Můžete je naštvat tak, že z party odejdou. Nebo jejich náklonnost může přerůst ve vztah (a ano, i sex tam je, a to v nejrůznějších kombinacích – ovšem v decentním ztvárnění, samosebou). Jen je třeba dávat pozor na to, že se tyhle romantické akce odehrávají v táboře, a ostatní si všimnou… a pak se o vás baví na výpravě… nebo že být s někým ve vztahu znamená nerandit s nikým jiným, protože ten druhý to špatně ponese, bude následovat hádka, ztráta obliby, rozbroje… Což je proti Oblivionu, kde vedlejší postavy vstoupí do děje, pronesou co mají pronést a zase zmizí, obrovské plus.

Teď jsem odbočil, ale úmyslně, protože mě tenhle aspekt DA poměrně příjemně překvapil. Jednak to, že je na obra / démona / jiný zásvětní šmejd víc lidí, kteří si mohou pomáhat, a jednak to, že – ač simulovaní – jsou to “živí” tvorové s vlastní osobností a vlastní hlavou. (Hlavně některé tvorové mají vlastní hlavu!) Dialogy navíc nejsou nudné – ti, co rádi bojují, je mohou přehopsat a kliknout na “Dost řečí, jdeme na obra”, ale já si řeči s kolegy docela užíval. A líbily se mi jedovaté výměny mezi Morrigan a Alistairem, kteří si ze sebě pěkně utahují, když je cesta dlouhá a nebojuje se.

 

Jako třešnička na dortu je to, že jedním ze skupiny může být i pes, vycvičený na boj s démony. Pes je vždy stoprocentně věrný a nadšený, v boji neohrožený, a chová se… inu, jako pes. Někteří členové skupiny tím nejsou tak úplně nadšení… opět hlavně některé… ale co je to za drsnou bojovnici, když jí vadí chcíplý zajíc mezi spodním prádlem, no ne?

Ale každá debata v táboře jednou skončí, a je třeba vyrazit plnit úkol. Vyberte si k sobě ze skupiny tři postavy, s nimiž vyrazíte tentokrát, a hurá do akce.

Ve hře je, jak je dobrým zvykem, jedna hlavní linie úkolů, hlavní příběh, a k tomu několik desítek úkolů, co dostanete náhodou, od vedlejších postav, od spoluhráčů, či o kterých se dozvíte z vývěsky. Můžete tedy na chvíli vypnout, vykašlat se na záchranu světa a přilehlého vesmíru, a jít třeba sbírat rypce, což jsou taková podzemní zvířátka, co vypadají jako zajíci s prasečími čumáčky, či tak něco. Na vedlejších úkolech si můžete zvyšovat úroveň a schopnosti, které pak oceníte v bojích.

O bojích jsem ještě nemluvil. Boje totiž nejsou žádné “Vlítnu tam a pokosím to“. Tedy “Vlítnu tam”, to ještě jde, ale z “pokosím to” bývá většinou “nahraju si poslední uloženou pozici a dám to znovu”. U bojů, hlavně u těch obtížnějších, je totiž třeba taktizovat a přesně rozdělovat role i v průběhu boje. Realtime boj se tak promění na téměř tahovou záležitost – hojně totiž využijete pauzu, v níž rozdáte potřebné pokyny (“ty si vypij lektvar, ty se stáhni, ty si nadeběhni, já vyvolám kouzlo“) a určíte postup.

Taktika bojů je podobná jako v jiných hrách tohoto typu, a záleží na složení skupiny, ale většinou to bývá “pancéřovaný bojovník vyběhne, přivolá na sebe pozornost, a zatímco lehčí a pohyblivější členové oběhnou nepřítele a zasazují rány zezadu, mág to kropí zpovzdálí kouzelnými střelami, vyvolává léčivé pole a pomáhá nadpřirozenem”. To vše pozoruje z řiditelné vzducholodi hrabě Nikolič… Promiňte!

 

Podobně jako v Oblivionu se i v DA část děje odehrává v přízračném zásvětí, zde nazývaném “Únik”, kde potkáte nejrůznější démony a budete s nimi bojovat. Zápletka Dragon Age je totiž, podobně jako v Oblivionu, postavená na prosakování zásvětí do reálného světa, čemuž je třeba zabránit, a přitom prožít nějaký příběh.

Zkrátka – Dragon Age: Origins jsou velmi zajímavou hrou, která dokázala oslovit i mne, člověka, který netrpí nadšením pro RPG. Tedy po pravdě řečeno – po nainstalování jsem si hodinku hrál a prošel jsem první epizodu s tím, že si večer před spaním zahraju znovu. Večer jsem si šel zase na hodinku zahrát, a skončil jsem ve čtvrt na čtryři ráno. Druhý den jsem v deset večer zase zapínal hru s tím, že si jen projdu dva úkoly, a v půl šesté ráno jsem skončil… Znáte snad lepší důkaz toho, že je hra opravdu dobrá a chytlavá?

Co se mi líbilo nejvíc?

Asi to, že ve hře jsou spoluhráči, že mají vlastní hlavu a že jsou užiteční. I grafika je podstatně lepší než u Oblivionu, takže je na postavy mnohem hezčí pohled; nemají tak tupé a škaredé tváře, jako měli oblivionští. Líbí se mi systém bojů. Líbí se mi bohatost dialogů (“ukecanost”) a líbí se mi i příběh. Baví mě poslouchat vedlejší postavy a povídat si s nimi. Zkrátka: Baví mě být v Dragon Age. A pro ty, co znají Fallout či Oblivion, dodám, že jsem v Dragon Age zatím nenarazil na bug.

Co mi vadí?

Nic není dokonalé. Ani DA není. Co mě irituje nejvíc po technické stránce, je příšerně dlouhá doba pro quickload. To je místy opravdu o nervy. Problémy jsem měl i se stahováním obsahu z internetu – to prý lze vyřešit vyčištěním cache či mailem na tech support. Další věc, co mi vadí, je občasná nekonzistence, kdy se jeden předmět jmenuje jinak v inventory a jinak v kodexu (a ještě jinak v tištěném Průvodci), a člověk pak hledá, kde přesně má to, co před chvílí sebral. Vadí mi občasná nevyváženost bojů – boj s velkým démonem jsem zvládnul relativně bez potíží, ale pak při rutinním přecházení z jedné části města do druhé na mne v postranní uličce vybafla banda lupičů, kterých bylo asi osmnáct, a kteří moji výpravu spolehlivě zlikvidovali. Nepodařilo se mi je zvládnout ani zaboha, a zjistil jsem, že není cesty zpět – nejde se totiž ani vrátit a z boje zbaběle utéct. Nakonec jsem skončil u potupného LOAD.

Trochu je mi líto, že nemohu bloumat krajinou stejně jako v Oblivionu, kde když mě přepadla nechuť k plnění úkolu, tak jsem vyrazil nazdařbůh krajinou, nacházel ruiny, oltáře či jeskyně, kde se vždy dalo lehce zabojovat a něco získat. To v DA nejde, tam se pohybujete jen na vyznačených lokacích, a jakmile z nich odejdete, tak se dostanete na mapu a musíte určit místo, kam chcete jít.

Jo a taky mi poněkud vadí to, že hru nelze hrát z pohledu hráče – jsem na pohled “v první osobě” zvyklý, a kamera za hlavním hrdinou mi zpočátku dělala velké problémy, pak jsem si zvykl, ale stejně mi to nesedí…

 

Ale i přesto to je hra, která dokáže pohltit. Má totiž něco, co (alespoň pro mne) chybí Risenu i Borderlands… totiž onu těžko definovatelnou hratelnost.

Jo a jedno doporučení. Až si budete hru kupovat, nedělejte to přes Steam. (Ostatně, na Steamu teď musíte nakupovat za eura v kursu 1 euro = 1 USD, což je vyložená lumpárna. Hlavně že EK řeší prohlížeč ve Windows, ale dvojí ceny jí nevaděj…) Kupte si regulerní “škatulovou verzi” i s průvodcem. Průvodce je – inu, průvodce. Dvousetstránková kniha, v níž najdete všechno, co potřebujete vědět. Není to “návod na projití”, to se nemusíte bát. V Průvodci najdete charakteristiky postav, naleznete v něm tipy pro rozvoj vlastní postavy, najdete v něm přehledy kouzel, věcí, úkolů, nepřátel, najdete v něm mapy… Občas se dostanete do situace, kdy vám mrknutí do Průvodce napoví, kdy vám ušetří zákys… Ale mezi námi, je to i dobré počtení. Jen si to nechte až do stádia, kdy budete trochu rozehraní, abyste si nezkazili některá překvapení, před hrou samotnou si přečtěte snad akorát podrobnější popis ras a povolání, ať si můžete vybrat to, co vám sedne. S Průvodcem je hra ne zrovna snazší (boje si musíte vybojovat tak jako tak), ale spíš získává další rozměr.

Takže – celkové zhodnocení a slovo na závěr?

…dary! Jo, fakt jo! Po nějakých dvaceti hodinách ve světě Dragon Age si to stále užívám, a i když jsem ve hře hledal určitě něco jiného než třeba takový Dan Dočekal, který je RPG-positive, tak jsem nadšený. Kdybych měl Dragon Age zařadit někam do svého žebříčku, tak půjde hodně vysoko – plusmínus k Oblivionu. Chybí mi Oblivionská volnost pohybu, ale nechybí mi vůbec Oblivionské pády a bugy (pokud tedy nebyly “hrou ve hře”). Plus dávám za partu spoluhráčů a za jejich “zlidšťující” dialogy. A pokud datadisky nebudou vyloženě špatné, tak myslím, že DA v mém soukromém žebříčku Oblivion předstihne… Našlápnuto má.

A s klidným srdcem vám Dragon Age: Origins doporučím taky!

 


Koupit Dragon Age na XZone:

Shrnutí

PlusyVelmi dobrý příběh; slušná hrací doba; Propracovaný svět i herní mechanismy
MínusyFantasy veteš; omezený pohyb; některé lokace jsou zdlouhavé
VerdiktUrčitě koupit, je to zábava na mnoho dlouhých večerů
Hodnocení
95%

Staré dobré hry na GOG.com