Dragon Age 2

Dragon Age 2

Tak co “dvojka”, strýčku? No, když to srovnám s jedničkou, tak je to úplně jiné… A jak, strýčku, horší, lepší? No, prostě jiné

Kontext: Dragon Age: Origins, DA:O podruhé, DA:O – Awakening.

S prvním Dragon Age (Origins, říkejme mu důvěrně DA:O) jsem strávil mnoho hodin času, a poměrně příjemně. Přinesl (alespoň pro mne) dobrou změnu oproti oblivionské samotě, totiž partu kolegů, s nimiž hrdina vyrážel do bojů a trávil volný čas. Přiznávám – leckdy jsem vyrážel do bojů jen proto, abych poslouchal, jak se budou bavit, dohadovat a dobírat jeden druhého. Tedy výsledkem bylo “přiměřené nadšení”.

S datadiskem Awakening už to bylo horší. Pár chybek, vynechání zajímavých herních mechanismů, zjednodušení děje a příběhu, konec “staré party” – už to nebylo vono. Takže jsem byl, logicky, zvědav, co přinese dvojka.

Pak přišla (děkuji EA, jmenovitě Slavovi – díky!) a já se pustil do hraní. Co myslíte – byly nějaké problémy s instalací? Ale no ovšem že byly! EA Download Manager je – teď přemýšlím jak to říct slušně… hm… asi nejslušnější bude použít výraz “zvyjebaný kus exotského kódu, co našli vyhozený za zdí psychiatrické léčebny”. Kupte si, provuch, krabicovou verzi! *konec praktického okénka*

Tak, hru jsem si nainstaloval, po peripetiích spustil a viděl. Trošku mě zamrzelo, že není v češtině. Ne že bych anglicky neuměl, ale v hrách mě nebaví číst anglické dialogy. Spíš jen přelítnu okem, chytím význam a jedu, než abych se bavil slovními hříčkami atd. Takže hra s dialogama v angličtině je u mne -30% prožitku. Jasně, některé vtipy dokáže překlad zabít (někdy zabije i celou hru), ale zrovna u dějových a příběhových her bych češtinu uvítal.

Jo, a taky se ukázalo, jak geniální počin bylo vydání českého průvodce hrou. Průvodce u DA:O byla (aspoň pro mne) polovina zážitku.

Jaký je tedy DA2?

No, znáte Zaklínače? Ano? Tak zhruba tím směrem se vše přesunulo. Vysvětlíme si podrobněji.

XBox 360

Galerie screenshotů z DA2

Hrdina je nový – je to ten šedivý chlapík. Tentokrát žádný děsivý tajuplný mág, ale děsivý tajuplný neznámý, člověk bez historie, uprchlík, co přijde do města a vy vlastně nevíte, co přesně by měl dělat a proč, máte jen v kapse umolousaný lístek s naškrábaným písmem. Přijdete k bráně, tam vás nikdo nechce pustit, protože v městě se děje cosi tajuplného a zlého, takže vytáhnete ten lístek a čtete: “Dvacet deka masa z trpaslíka, kořen mandragory, jemně mletý drak, tři vejce”.

Pardon, nechal jsem se unést magickou atmosférou DA2, která se nese přibližně v tomto duchu. Samozřejmě se do města dostanete, začnete plnit úkoly, začnou se k vám přidávat kolegové, každý z nich má nějaké tajemství, přesně tak jak to máme rádi a jak to shrnula soudružka Tlamiczka. A vy hrajete, hrajete, plníte úkoly dál, občas uděláte nějaké rozhodnutí, které se ani moc podstatně neprojeví, protože když uděláte jiné rozhodnutí, než scénáristi čekali, tak vyleze nějaký šťoural, řekne “Ale….!” a vám nezbyde nic jiného, než říct: “Máš pravdu, tak to tedy uděláme jak říkáš” (a to doslova – zkrátka v možnostech odpovědí není jiná).

Systém dialogů byl zjednodušen, připomíná Mass Effect. Vidíte, co je odpověď kladná, negativní, co může mít nějaký vliv na další události…

No a takhle jedete, klikáte na dialogy, plníte vedlejší úkoly, plníte úkoly z hlavní linie, a pak je konec.

Jo. DA2 totiž nikam moc nesměřuje. Možná to je záměr a snaha o větší věrohodnost, ostatně životy většiny lidí tak nějak plynou a setkávají se s okolnostmi, aniž by měly nějaký velký cíl, ale život není hra a hra není život, tam by člověk nějaký cíl čekal.

Už jsem zmiňoval chození po městě. Hra se odehrává hlavně v několika městských částech; zmizelo zásvětí, resp. “únik”, zmizely ryze magické a tajemné úkoly a děj výrazně zcivilněl – řešíte zloděje, zrádce, předávání zpráv, sekty, rozbroje. Hra i tímhle připomíná Zaklínače (Mimochodem, víte, že vyjde druhý díl? Tudy, prosím…).

Věc, u které bych se rád zastavil, je grafika. Tedy ne herní, ta zůstala velmi podobná jedničce. Mě zaujala grafika v loadovacích obrazovkách. Z ní na mne padala úzkost, tíseň a  beznaděj… Víte, kacířsky si říkám, že hra s takovým grafickým stylem by mohla být naprostá kultovní pecka: oběšenci, plačící zhroucené postavy, ústa otevřená k němému výkřiku…

 

Trošku mi to připomínalo staré malby na etruských vázách. Tedy zpracováním, nikoli obsahem.

Windows/MacOSX

Na druhou stranu zjevně nezbyly peníze na design lokací. Například recyklace jedné jeskyně na třech místech(!) Nekecám. Jedna a ta samá jeskyně, použitá třikrát, jen pokaždé je zavalený jiný tunel. Prostě tam přijdete, a tam jsou dveře, co nelze otevřít. Zkoušíte leccos, a furt nic, furt zavřeno. Deset minut hledáte, jak dveře otevřít, pak rezignujete a jdete jinam. A za půl hodiny se při jiném úkolu dostanete do úplně jiné jeskyně a ovane vás pocit deja vu: Tady už jsem byl, jen támhle byly dveře, a teď tam nejsou… a támhle nebyly, a teď tam jsou. Hej! To myslíte vážně?

Takže je vlastně dobře, že většina hry se odehrává ve městě. To má aspoň části stylově oddělené a nechodíte furt jednou ulicí.

A když už jsme nakousli ty nesmyslnosti: hele, gamedesignéři, fakt vám přijde normální na hráčovu skupinu poslat partu nějakých pirátů, co skáčou z oken (!), a když je hráč pobije, tak se z nejsoucna materializují skrze okna opět další piráti? Nebo bitva s přízraky – zjeví se z nicoty, ze země, hráč je pobije, otře čelo a vžžžum – ze země vysublimuje další autobus vyjevených příšer. To jste byli tak líní vytvořit víc různých protivníků, různě tuhých?

Vůbec obtížnost je u DA2 problematická. Je sice fajn, že hned chvilku po začátku máte schopnosti udolat obra, ale tím to hasne. Sice sbíráte XP, zvyšujete své schopnosti, ale ono je to úplně jedno! A to jako že naprosto! Je úplně jedno, jaké schopnosti máte a co si rozvíjíte, rozvíjejte co chcete, protože stejně nakonec protivníka udoláte bez ohledu na taktiku. “Běhej okolo a pal tím, co máš po ruce” ve většině případů stačí. Hlavně si šetřete postavy (jako aby nepadly), protože autoři hry vždycky můžou mávnout magickým proutkem a vysypat z rukávu další tlupu pirátů, zlodějů, přízraků či sčítacích komisařů, co po vás půjdou.

 

Zbytek výhrad jsou prkotiny, typu toho, že máte dojít k nějaké postavě P, co je ve vaší partě, domů a něco tam s ní probrat. Jenže P je zrovna s vámi na výpravě… Nu což – jde s vámi k sobě domů, a tam všichni okouníte a nic. Pak vás napadne na dotyčkého nějak jako kliknout, a najednou – cutscéna: “To jsem rád, že jsi tady!” My jsme taky rádi, že jsme tady!

No a charakterové přemety (charakterem teď myslím povahu postav, nikoli “charakter” – tedy postavu, jak někteří pitomové překládají anglické “character”) jsou taky poměrně… no… leckdy máte chuť postavu podříznout, pohodit do kanálu a mrtvolu pomočit, ale nejde to a vy musíte říct “odpouštím ti, co jsme si, to jsme si, jdeme zas na obra!”

Jarda Svářeč Strun tvrdí, že otevřený svět je na překážku příběhu, a pokud má hra vyprávět příběh, měla by být omezená. Což o to, DA2 je omezená hra, a někdy to omezení setsakra pocítíte (ani hópnót ze schodů nejde!), ale těžko říct, že to omezení je vždy zrovna ku prospěchu příběhu.

Takže resumé: Ano, hra má světlé momenty – pokud jí odpustíte mdlé lokace, primitivní systém soubojů a nevěrohodné příběhové zvraty, tak si užijete několik desítek hodin pobytu v “Zaklínačském” příběhu, co je civilnější než DA:O. Jestli se vám první DA líbil a máte rádi hry a la Zaklínač, běžte si DA2 koupit – rozhodně je to lepší než datadisk DA:O-A. Pokud očekáváte hardcore levelování, odvažování schopností na lékárnických vahách, rozhodnutí co ovlivňuje výsledek hry a mystiku, zkuste to spíš jinde…

Shrnutí

Plusy Mnoho desítek hodin hraní; zajímavé grafické zpracování
Mínusy Recyklace prostředí; místy podivné chování postav; levelování na pytel; příběh místy hapruje; obtížnost uměle zvyšovaná vyskakujícími nepřáteli
Hodnocení
85%

comments powered by Disqus