Ve které jiné hře se vám podaří chodit rovnou po třech velkých městech (Konstantinopoli, Cařihradu a Istanbulu), a to na jedné mapě?! No? Navíc šplhat po místních památkách, létat po napnutých lanech a ovládat organizaci, kde stačí hvízdnout, a odnikud se materializuje horda kolegů na koních a zakroutí krkem nějakému Osmánci…

Celé se nám to zauzlovalo, spletlo dohromady a na konci vyvrcholilo. Už víme (tedy my, co jsme to dohráli, vy, co jste to nedohráli, ještě ne), co má společného Ezio, Altaïr a Desmond. Dozvěděli jsme se to v příjemné hře, plné herních věcí, které známe, věcí, které jsme znát nechtěli a několika WTF okamžiků.

Pokud jste nehráli AC2 a AC:B, nebudete teď tušit, o čem píšu. A rovnou říkám, že to vám vadit nemusí – hru jako takovou si užít můžete, jen konec vám nebude jasný.

A teď my, co víme: Ubisoft opět některé věci, co se osvědčily, přidal a vylepšil, ty, co se neosvědčily, pak potichu vynechal. V Istan… ehm… Konstantinopoli nenajdete jediného volného koně, takže na nějaké hop na kůň – hop z kůň zapomeňte. Místo opruzujících hudebníků s loutnami jsou opruzující žebračky. Party nájemných zlodějů i žoldáků zůstaly, místo prostitutek pak máte “Romani”. Bystřejší už tuší, méně bystrým vysvětlím, že lid Romani má na východě Konstantinopole tábor, nosí pestré šaty, rád zpívá, jezdí na vozech a kočuje… jo. Při prvním setkání jde Ezio s jednou slečnou plnit úkol, a cestou vedou naprosto nenucený hovor, kdy slečna vypráví, jak přišli z Persie, a Ezio říká, že je zná a ví, že jim jinde říkají Cikáni… Slečna na to odpovídá něco o tom, že to je urážlivé, že by se jim tak říkat nemělo, ale ona sama si z toho nic nedělá, protože lidé jsou různí, a když jí tak někdo říká, tak si pomyslí, že je hlupák – či tak něco, moc jsem nedával pozor, spíš jsem zůstal v němém úžasu.

Stejný němý úžas jsem pak zažil ještě asi dvakrát, se Sulejmánem, který vypráví o tom, jak je nutná vzájemná tolerance mezi různými náboženstvími, no a na samotném konci, který je ale opravdu vypečený, že člověk neví, jestli se má smát tomu, jak násilně naroubovali The Poselství k jinak výborné hře, nebo jestli má udělat facepalm nad tím poselstvím. Prozrazovat nic nebudu, ale působilo to na mne (i ten Sulejmán i Romani) tak věrohodně jako ty televizní šoty, co propagují fondy Evropské Unie. Prostě nenásilná propagace Správné Myšlenky(tm).

Po příchodu do Cařihradu (po předehře s Animem, kterou ani nebudu zmiňovat) jste hned zapojen do dění v tamní centrále Evrop bratrstva Assasínů. Šéf vám předvede nový vynález, totiž příruční hák, se kterým můžete snáz šplhat po domech, i když vám je už přes padesát. Můžete se s ním převalovat přes protivníka a běžet dál, a můžete se s ním spouštět po lanech, co vedou z bodů A do bodů B. Podobná lana vedou v Saboteurovi, ale tam je to Paříž, rok 194x. V šestnáctém století v Istanbulu mi nějak nedává smysl, proč by ze střechy nějaké budovy vedlo lano na střechu budovy o dva bloky dál. Ale vede.

Když už si to fičíte po laně a vidíte pod sebou stráž, můžete skočit a provést známý trik “hele, letí na tebe Assassín… – Kde? – KŘACH!” Někdy se vám ten trik může hodit.

A jen co se tohle všechno naučíte, tak jdete vybojovat nadvládu nad městským okrskem – ekvivalent “Borgia Tower”. Zaútočíte, zabijete šéfíka, zapálíte oheň, a je to vaše. Jenže za chvilku se Templáři vzpamatují a jdou na odvetnou výpravu. Následuje nově vymyšlená mezihra, kdy v ulici, vedoucí k assasínské kanceláři, organizujete pouliční odpor: Semhle barikádu, na tuhle střechu tři kušníky, na tuhle tři s puškami, semhle skokany z výšky, a pojďte. A jdou. Pokud ubráníte, OK, pokud neubráníte, obsadí vám základnu a vy můžete tu scénku se zabíjením a zapalováním ohně sjet znovu. Mně se to ve hře stalo dvakrát, že templáři zaútočili. S údivem jsem zjistil, že když máte na práci něco jiného, tak počkají s útokem, dokud nebudete mít čas se jimi zabývat…

Nakonec se naučíte vyrábět bomby. Je to zajímavá činnost – máte na výběr čtyři různé pláště, různé výbušné směsi a různé náplně. Některé bomby mají zabít, jiné třeba dělají dým, další ohlušující ránu, takže se stráže jdou podívat, co se kde stalo. Jiné bomby prskají pyrit, takže si lidi myslí, že se rozstříklo zlato a vytvoří sběh, další čmoudí hustým nízkým dýmem, další znehybňují lidi malými střepinkami… moc pěkný taktický prvek to je, ale hru můžete projít, aniž byste je použili jinde, než kde to scénář výslovně předepisuje. Většinou je snazší “tam vlítnout a prorubat to”, než se patlat s bombou.

Bombu si sestavíte v pouličním stánku – a to je to největší WTF. Chápu, kdyby assasíni měli ve svých úkrytech ponk a náčiní… ale tady jdete po ulici a na zdi je holubník (jistě víte) a vedle dřevěné cosi. Odklopíte přední víko, a uvnitř je veškeré vybavení, potřebné k výrobě bomby. A to mi přišlo i na muslimský Istanbul hodně přitažené za vlasy. Čti: Kdyby to tam nebylo, hratelnost tím neutrpí.

No a teď hrajete. Hra je výborná, nové prvky jsou zakomponované velmi dobře, takže ze hry nijak netrčí, a první úkoly jsou výborné na jejich procvičení. Já se vrhnul na dobývání “towers” a získávání nadvlády (a rekrutů). Šlo mi to jak po másle – buď jsem už měl nacvičeno, nebo… Sakryš… nebo je ta hra ještě o kus jednodušší než AC:B! Útoky na “towers” šly až na jednu výjimku na “první dobrou”. Prolézání jeskyní (ekvivalent romulovských doupat) byla taky záležitost bezproblémová. Většinou ne na “full sync”, ale neměl jsem snad ani jednou problém něco stihnout v časovém limitu, něco přeskákat, a že bych nějakou pasáž musel procházet šestkrát (což se v Římě stávalo běžně) jsem nezažil vůbec.

Druhá věc, co mě zarazila, bylo minimum vedlejších úkolů. Pamatujete na rozsáhlé úkoly pro Leonarda? Nejsou tu. Rozsáhlé úkoly pro jednotlivá sdružení? Jsou tu, ale rozhodně ne rozsáhlé. Pamatujete na prolézání jeskyní, kde jste nasbírali iks amuletů a dostali za ně nové brnění? Nejsou tu (jeskyně prolézáte kvůli klíčům, které potřebujete v hlavní dějové linii). Obnovíte pár obchodů, koupíte si čtyři kousky brnění, ale pak nepotřebujete nic víc. Zbraně? Koupil jsem si kuši. Vystřelil jsem z ní čtyřikrát, a to jen proto, že jsem si na ni vzpomněl, že bych ji mohl použít. Dýku ani šavli jsem nekupoval. A když pobíháte po Istanbulu a obnovujete krámky, tak zjišťujete, že vlastně není co dělat. Bliká na vás úkol pro žoldáky. Dojít pro syna místního šéfa, odnést ho k doktorovi (na první dobrou bez problémů) a pak ubránit asi pěti vlnám templářů (když máte po ruce hordu assassínů, zvládnete to s prstem v nose). Celý úkol na čtyři minuty, i s animacema a dialogama.

A tak ženete příběhovou linii se Sofií, hledáte klíče k záhadě, občas hrajete za Altaïra (“Uteč z pevnosti”, “Vrať se do pevnosti”, “Uteč z pevnosti”, “Vrať se do pevnosti” – v různých variantách) a děj taknějak plyne hlavní dějovou linií k vyvrcholení.

Za vedlejší úkol sui generis lze považovat sbírání “Animus fragments” (něco jako peříčka či vlajky). Vždy když jich pár seberete, tak se můžete vypravit na “Animus Island”, což je stav “v Animu, ale nikoli ve vzpomínkách”, a tam si projdete vzpomínky hrdiny Desmonda a uvědomíte si, že vše, co bylo v Istanbulu WTF, bylo vlastně ještě velice přirozené, protože, kruci, tohle?!???!?!

Spoiler alert: Hra se chýlí ke konci, Ezio miluje Sofii, všechno to do sebe zapadne, odehraje se agitka, Ezio pověsí práci na hřebík a odchází vstříc klidnému rodinnému životu. Pak je zase něco s Desmondem, to můžete směle ignorovat, jako ostatně celý Animus – k ničemu podstatnému to ve hře není – a po titulkách lup! Jste zpátky v Istanbulu. To bylo i v AC2 i AC:B, ale tam to bylo konzistentní. Ovšem tady je před titulkama jasné, že Ezio má nějaký záměr. Jasně vidíme, jak fláknul vercajkem a oznámil, že assasínovat dál hodlat nehodlá a místo toho se usadí s budoucí matkou svých dětí. Tak co najednou dělá v Istanbulu v plné polní? Víte, kdyby tam aspoň ta Sofie zůstala a vy byste mohli předstírat, že Ezio vede rodinný život… Není tam. Zmizí i s krámkem. Ale prý v DLC něco takového je… //KONEC SPOILERU

Poslední zklamání – připadlo mi, že obličeje a modely lidí vůbec jsou o něco horší než v AC:B. Obzvlášť Ezio jako by měl mimické schopnosti pana Spejbla.

PS: Multiplayer nehrajeme.

PPS: Stálo to za to? Stálo! Nechal jsem i Skyrim stranou a hrál jsem tohle, dokud jsem to nedohrál. Takže asi tak.

Shrnutí

PlusyAtmosféra; vyladěné herní principy; silný příběh
MínusySérie ztratila na konci dech, něco je překombinované
VerdiktBerte to jako datadisk pro Brotherhood, budete spokojeni
Hodnocení
85%

acr_pc_520x160

Staré dobré hry na GOG.com